top of page
Vyhledat

Vystavená




Jsem exhibicionistka? Vzrušuje mě předvádět se? Být ponižována před zraky cizích lidí? Vzrušuje mě stud? Nejspíš ano. Nikdy jsem nechtěla někoho pohoršovat. Erotické variace jsou intimní záležitostí a nemusím indoktrínovat jiné lidi, ty které BDSM neoslovují. Rozumím potřebě hájit rozumná práva na svobodné vyjádření LGBT komunity, ale nejsem fundamentální.

Chci se předvádět a být pozorována, přeji si cítit ten stud a ponížení přivádějící mě k extázi, ale jen těmi, kteří se dívat chtějí, těmi, kteří dobrovolně nahlédnou do okna (i když by neměli), těmi, kteří dobrovolně přijdou. Nikdy jsme netoužila provokovat nic netušící kolemjdoucí v parku. Je jejich právo nevidět mě. 

Je to jak s těmi pohoršenými komentáři na amaterech. Vlastně jsou jistým způsobem vzrušující, protože pozorující přišli na mé galerie dobrovolně. Nikdo je nenutil chodit na pornografický server a už vůbec klikat na galerie označené kategorií “Muž”, “TV/CD”. To jsou je výkřiky latentní touhy, těch kteří je píší, skrytých a nikdy nevyslovených přání, obav a neuróz. My ostatní, můžeme být rádi že takový nejsme.

A tak si od puberty hraji s představami vzrušující studu, ponížení, bezmoci, před zraky cizích lidí, zvídavými pohledy jimž jsem vystavována v těch nejintimnějších chvílích. Zvrhlými pohledy, které láká nepoznané, exotické, bizarní.

Musím se svléknout do naha. Úplně. Stahují kalhotky a přichází první vlna rozkoše tvrdě zadržována pásem cudnosti. Svlékám i punčochy a odepínám podvazkový pás. Je to právě pás cudnosti, jediná cizí věc, která na mě zůstává. A kožená pouta spolu s obojkem. Růžová. Na kotnících, zápěstích.

Vedeš mě k tomu velkému oknu. Oknu do ulice. Ulice, kde chodí lidé. Ne moc, ale sem tam někdo projít nebo projet může. Venku lehce poprchává. Není to hlavní třída, ale vedou tudy koleje tramvaje. Není to hlavní tepna, ale ani opuštěná a zastrčená ulička. Vedeš mě k tomu oknu a já ani nedutám. Pokyneš mi, abych vylezla na široký interiérový parapet. Mám si vylézt nahoru. Opravdu tam? Srdeční rytmus letí prudce nahoru. Ruce se chvějí. Vlastně celá se třepu. Rychle skenuji přes okenní tabulky s kapkami deště zda je ulice prázdná. Poprchává. Nikde nikdo. Klekám si. Moje chvění je teď zřetelnější. Není to jemným chladem od toho okna? Všímáš si toho. Zřejmě.

Bereš do ruky kožený pásek. Chvilku si vychutnáváš zvuk deště za oknem. mojí nahotu v něm. Hladíš pásek a pak dopadá první rána na červenou prdelku. Druhá, třetí. Další. Pálí to. Dokážeš vyplácet opravdu tvrdě. Vím, že mi prcina rudne. Občas rychle ohlédnu před okenní tabuly. Nikde nikdo. Další rány.

Mám si kleknout bokem k oknu a vyšpulit prdelku. Pokračuješ a zadeček mě strašlivě pálí. Začínám se propadat do toho pocitu naprostého odevzdání, extatické rozkoše z naprostého ponížení. Nikde nikdo. Ať prší víc!

Mám se čelem otočit k oknu. Čelem k oknu? A kleknout si. Vzrušení je obrovské, ale není stud a strach, který působí jako studená sprcha větší. Otáčím se a neochotně zvedám. Další vlna obrovské extáze. Klečím, nahá, s pásem cudnosti v okně, dokonale vystavená jako prodejní artikl ve výloze. Pokračuješ v tvrdém výprasku. Nešetříš mě. Z ulice slyším skřípění přijíždějící tramvaje. Blíží se, lehkým pohybem naznačuji úmysl slést a shcovat se pod římsu, ale ty mě pevně a rozhodně přidržíš v okně. Tramvaj projíždí kolem, zdá se že je prázdná. Projela rychle a jen pozorný divák by na pár sekund zahédl moje nahé tělo, stud, strach a vzrušení.



Yorumlar

bottom of page