Seděla jsem na útesu a sledovala moře pode mnou. Rychle se ztrácející světlo měnilo všechny odstíny moře v neproniknutelnou a strašidelnou temnotu. Dívala jsem se na mihotající světla přímořského města. Už tam nebyl. Odjel před pár dny a nechal mě tu zmatenou, roztouženou a tápající.
Toho staršího muže jsem potkávala na pláži. Měl kolem padesáti až šedesáti, byl hodně opálený, udržovaný a pro mě na první pohled sympatický. A samotný. Slunil se, četl knížky a já ho nenápadně a po očku pozorovala. Když šel, byl trošku přihrbený, připravený, jako by se chystal do boj, srovnat si účty. Bylo v tom něco samozřejmého a sebevědomého. Krátce zastřižené prošedivělé vlasy, perfektně oholená tvář a vždycky v bílém tričku. Něco na něm působilo tak vojensky nebo možná aristokraticky.
Několikrát se naše pohledy setkali a já tak měla spousty práce s úhybným manévrem. On byl odvážnější. Pár přátelských frází, hezky se nám povídalo. Mluvil pomalu, rozvážně, jako by každé slovo bylo vycizelovaným procesem. Bylo na něm něco zvláštního. Ta energie, síla, netušila jsem, co mě tak přitahuje. Divně se na mě díval. Nevadilo mi to, ale zároveň mě to lehce znervózňovalo. Svoji řeč často prokládat smíchem, trochu sebe ironickým a tím působil tak nějak mile.
Jezdí sem prý pravidelně a sám. Znal zdejší zákoutí, klepy, pohyboval se tu s jistotou domorodce, přirozeně srostlého a ne toho namachrovaného turisty, který si honí triko jednou známostí z místní restaurace a strašlivě usiluje o to být místními brát jako symbol vlastní důležitosti. S tímto mužem to bylo jiné, přirozené a respekt budící.
O čem jsme si povídali? Víte že ani nevím, jak příjemně to plynulo. Vesměs nemám ty prázdné společenské tlachy ráda, ale tady to bylo jiné, dokázal o věcech přemýšlet. Prý byl učitel, podnikal a dnes se užívá důchodu.
Řeč přišla na filmy. Měl přehled a lehce mě strčil do kapsy. nejsem moc soutěživá a tak jsme se nechala vést. Nepoučoval, snadno člověka svým klidným nadšením vtáhl do děje. Nerada jsem to přiznávala, ale třetí den jsme se docela těšila, že si zase popovídáme. A to mám samotu hodně ráda.
Měli jsme podobný vkus. Ve vtipu narážíme Sto odstínu šedi, smějeme se. Ten film jsme neviděla a nechci se nechat zahanbit a tak tvrdím, že ano. Někdy se dívá tak zkoumavě a jeho věty končí otevřené, jako by mě zkoušel. Znervózňuje mě to. Pár hezkých scének tam ale bylo, říká jakoby ledabyle, ale dívá se na mě při tom tak podivně zkoumavě. Ten rozpor mezi tím, jakým tónem to pronesl a tím jak se díval mnou proletěl jako průlet blesku. Tohle bylo hodně divné! Příjemný rozhovor plyne dál stejně harmonicky jako jemné šplouchání moře.
Je čas na oběd a tak se loučíme. Na odchodu letmo prohodí, jestli se spolu večer na nějaký film nakonec nepodíváme. Hrkne ve mě. Na tenké hraně toho, jak tápám ztěží hledám odpověď. Vteřiny mého až nezdvořilého horečného přemýšlení ten snědý a vlídné usměvavý muž přetrhne hodně zvláštní větou, které mi pak resonuje celé horké odpoledne v hlavě: Tak zkusíme těch Sto odstínu šedi, rád se koukám na krocení neposlušných holek. Teda holek. To “teda holek” pronesl tak ironicky, spiklenecky a zase ten jeho podivný pohled s nevyřčenou otázkou na konci. Tohle bylo divné a já jsem zmatená, napnutá a nevím co dělat. Jdu se zchladit do moře.
Odpoledne vyrážím opět k moři a moc doufám, že tam bude. Potřebuju nápovědu. Další indicie. Tyhle hry mi nikdy nešly. Přichází později, dělá jako že nic a moje zmatení ještě více roste. Překonávám sama sebe a navážu na náš podivná rozhovor. Co ten film? Musí cítit, že můj tón je nervózní, i když se snažím mít pokerovou tvář. Muž se podivně rozzáří: Radši mám sto odstínu barev a realita je lepší než filmy. Přijdu rád. Napiš mi hotel a číslo pokoje a v osm buď připravený na těch svých sto odstínu šedi. Dech se mi zastavil. Řekl to tak rázně, přesvědčivě, jinak než když se dva lidé, kteří se neznají baví. Jako příkaz. Něco o čem se nepochybuje. Dřív, než zvítězí přirozená odvaha si měníme čísla a já mu posílám zprávu se jménem hotelu a číslem pokoje. Zbývá čtyři hodiny. Rychle odcházím z pláže.
Fajn. Buď anebo. Bylo to moc divné na to, aby to divné nebylo. Risknu to. Jsem už příliš vzrušená vířením myšlenek v hlavě, než abych se dokázala zastavit a rozum mě klasicky zbrzdil.
Čtyři hodiny na přípravu a dokud budu něco dělat, nebudu mít takový prostor pochybovat. Pět hodin odpoledne, chodím po místnosti jako v mrákotách. Šest hodin. Nemůžu se rozhodnout a moje pochyby jsou doslova hmatatelné jako horký vzduch v pokoji na pláží. Krásné zvuky moře doléhají mezi stěny, ale jakoby dnes bylo vše vzdálené a nepříjemné. Pět minut po osmé klepe na dveře. Ani nedutám. Stojím zmrazeně za zamčenými dveřmi a skoro nedýchám. Klepání zvyšuje intenzitu i frekvenci. Pět minut a jsem zpocená jako bych právě vylezla ze sprchy. Klepání ustane. Dlouhé minuty ještě nehnutě stojím u dveří, jako bych byla pašerák skrývající se před policejní hlídkou.
Ráno nemám náladu o nic lepší. Nepříjemný trapas do kterého jsem se namočila začíná v mé hlavě nabírat na obrátkách a tak raději vyrážím na procházku po pobřeží ve snaze vyhnout se pláži. Plán do příštích dní stále nemám.
Murphyho zákony fungují spolehlivě a tak ho potkávám v jedné z hospůdek na nábřeží. Popíjí spokojeně pivo a široce se na mě usmívá. Dělat, že ho nevidím už nejde a tak s nervózním úsměvem bez připravení výmluvy mířím přímo k němu: Moc, moc se omlouvám, musel jsem večer usnout a když jsem se vzbudil…klid, v pohodě, přerušuje mě tím svým zvláštně konejšivým tónem muž. Mám to jen pár set metrů. Ty budeš pěkně nezbedná, viď, to nestačí se jenom koukat na Sto odstínu šedi. Dneska večer ať už jsi připravená. “Připravená???” “Nezbedná???” Vážně použil ženský rod? Nezdálo se mi to? Spletl se? Tenhle příběh začíná být jasný i pro ty největší pochybovače. Rychle se loučím a nic neříkám, muž se stále stejně usmívá. Neumím ten úsměv rozluštit.
Po poledni se vracím do hotelového pokoje. Otevírám svoje erotické zavazadlo, určené pro solo hry. Ruce se mi chvějí. Co se mnou cestovalo? Krásné růžové podvazky a růžové punčochy s jemnou krajkou na lemu. Bohatě zdobená růžová podprsenka, růžové krajkové kalhotky a sexy černé šaty. Růžové leské lodičky. Průhledný pás cudnosti. Vyskládám věci z tašky na postel, skoro obřadně. Jsme strašná fetišistka! Líbí se mi dotýkat se těch věcí a fantazií, které probouzí.
Šest hodin. Dvě hodiny na pochybnosti, které mohou skončit sbalením věcí a dalším zapíráním se za hotelovými dveřmi. To už bych se pak ale musela propadnout z tohoto města, kontinentu, planety. Odcházím do koupelny, dávám si chladivou sprchu, ale moje vzrušení nijak nesníží. Líčím se. Make-up, červené rty, oční stíny, tvářenka, velké řasy. Nasazuji paruku, prsa, brýle. Nasazuji pás cudnosti, zamykám zámečkem a klíček nechávám na poličce v koupelně. Je sedm hodin. V intervalech se mi srdce rozbuší. Svěží letní ženský parfém, silonky, podprsenka, podvazkový pás, kalhotky, sexy černé šaty. Jsou jemné, pohodlné a lehce obepínají moje tělo. Cítím jak mi konturují zadeček. Jsou ale dost dlouhé, až těsně nad kolena a tak jen zvyšují pocit erotického očekávání v neprospěch explicitní vulgárnosti. Půl osmé. Obouvám si lodičky. Sedám si na okraj postele. Co když je tohle jedno obrovské nedorozumění? Trapas krčící se za dveřmi a čekající na naprosté ponížení. Člověk občas vidí, to co chce vidět. Není tohle jenom moje projekce jako výsledek horkých a sexem prostoupeným myšlenek toho léta?
Udělám to jinak a dám mu příležitost ustoupit. A současně vezmu hlavně sobě příležitost ustoupit. Utéci z boje. Zůstat u fantasie. Moje oblíbené strategie. Odemykám a přivírám hotelové dveře na centimetrovou škvíru. Zavírám francouzská okna vedoucí na balkón a pouštím klimatizaci. Tichý konejšivý zvuk chladu.
Cítím jak mě lehce tlačí pás cudnosti, a v pravidelných intervalech se mého pobříška zmocní nával vzrušení spolu s nepříjemným šimráním v žaludku. Jak čas běží a ticho s jemnými dozvuky městečka začínajícího pulsovat svým přímořským životem, přelévají se mnou vlny trémy, nervozity a strachu. Čas se relativizuje a zdá se nekonečný. Nakonec neodolám a podívám se na telefon. Čtvrt na devět.
Odkládám telefon a upadám do podivně neklidného stavu. To zaklepání mě tak vyděsilo, že jsem sebou trhla. Rychlé probuzení ze stáze, srdce startuje nejvyšší obrátky. Hlavu mám otočenou směrem ode dveří neotáčím ji. Opravdu se tohle děje? Dveře se zřejmě otevřeli, perfektně namazané panty nelze slyšet, možná to byl jen sen…
Myslel jsem, že se budeme dívat na film. Ten známý klidný hlas. Zní trochu jinak. Více sebejistě. Rázněji. Ironicky. Je tohle jedno velké nedorozumění? Trapas, který přetrvá proud času a překročí hranice tohohle pokoje, města, země, galaxie?
Je to tady malé. Půjdeme ke mně. Ten tón je samozřejmý, skoro až pohrdavý k mému útulnému pokojíku. je trošku jiný, než ten plážový bonviván. Poprvé k němu pomalu otáčím hlavu a náš pohled se střetne. Snažím se vyčíst nějakou emoci, když mě poprvé uvidí jako ženu. Buďto to tam nebylo, nebo jsem byla moc pomalá, abych postřehla změnu ve tváři zkušeného hráče pokeru.
“Půjdeme ke mně?” Sedím na posteli a chvilinku váhám. Za oknem je už tma, alespoň něco. Zpozoruje moji rozpačitost. Honem, nemám rád čekání! Jít? Nejít? Vymyká se mi to z rukou. On už stojí u otevřených hotelových dveří a netrpělivě přešlapuje. Nechce se mi. Je brzo, je sezóna, všude mraky lidí. Nevím, kde je ubytovaný a kudy mě chce vést. Pouliční světla městečka, které teprve začíná pulsovat neskýtají moc velkou naději na diskrétnost, i když je můj hotýlek rozhodně stranou toho největšího ruchu. Pod tíhou okamžiku kapituluji a vyrážím na osvětlenou chodbu se srdcem v krku a úplně zbavená přetlaku vzrušení. Realita je jiná než sny a nepříjemný pocit studu působí rozhodně jinak, než afrodisiakum.
Na chodbě nikdo. Recepci hotýlek nemá. Stojí v ulici plné přímořské zeleně, cítím znovu ten milovaný vzduch moře, písku, borovic a ryb. Na ulici sem tam míjíme lidi, ale příšeří, které skýtá zjevně odbyté jižanské osvětlení jim nedává jediný důvod k pochybám, že míjejí spokojený pár na dovolené. Neobratně klopýtám v lodičkách na vysokém podpatku a často se mi nepříjemně podlamuje noha v kotníku.
Ještě půjdeme daleko? Zasměju se sama sobě ve snaze odlehčit tu divnou chvíli. Muž však podivně mlčí. Je tu se mnou rád? Kdyby nebyl, proč by se mnou šel? Proč nic neříká? je tohle součást TÉ hry? A jaká jsou její pravidla?
Chce se mi něco říci, abych přerušila společensky tíživé ticho, ale nenapadá mě v této bizarní situaci téma. Muž mlčí. Míříme dál na okraj městečka, kde jsou v zeleni řídce roztroušené domy, domky, vilky, chatky a další tisíce ubytovací variací, kterými zdejší lidé akumuluji prostředky na méně přívětivou část roku. Sem tam někoho míjíme, ale každý má dost práce se svým letním večerem než aby nám v polotmě věnoval pozornost.
Muž zastavuje u ornamentální černé branky skryté v hustém středomořském porostu a ztrácíme se na pěšince v nějaké vonící a cikádami pulsující zahradě. Dům nebo spíš vilka je nasvětlená. Hraje si na lehce okázalou stavbu, ale působí trochu kýčovitě. jako něco, co chcete pronajmout za hodně peněz movitým německým turistům. Tajemný muž zjevně bydlí na lehce jiné úrovni než můj pokojík v turistickém standardu. Odemyká bytelné dřevěné dveře a vcházíme do prostorné haly se stěnami s kamenným obkladem. Je to přiměřeně vkusné, středomořské, čisté, neosobní.
Muž sahá na věšák v zádveří, na kterém kromě klíčů, několika deštníků a nějakého kabátu visí opravdová kovová policejní pouta. ne ty předražené hračky z číny prodávané v sekci “sto odstínů šedi” na sexshopech. Tyhle jsou velké, bytelné, těžké. Spolu s nimi bere i bytelný kožený obojek. Čiší z něho taková poctivost, bytelnost, exkluzivita. Muž se staví za moje záda a jemně mi nasazuje obojek. Mám ucuknout? Slyším jak na něm zezadu zacvakuje malý zámeček. Rutině, svižně mi obě ruce dává k sobě před prsa, připíná mi ta želízka a současně je dalším zámečkem zamyká k obojku na krku. Cítím chladivý kov na rukou, pevně spoutaných před sebou ke svému krku. Je to velmi imobilizující. Poprvé se objevuje strach. Začínám analyzovat situaci a rozhlížím se kolem jako agent na tajné misi, který hledá nouzové strategie. Dveře, okna, neznámí terén. Muž mě jako policista jednou rukou chytá za paži a striktně vede nebo spíše táhne za sebou. Dřevěné dveře v pseudogotickém oblouku, které mají připomínat hradní vstup. Stejně jako celá tahle vilka si na něco hraje, ale vcelku uvěřitelným způsobem.
Zajímavé místo přerušuji ticho, které trvalo několik desítek minut, od chvíle, kdy jsme vyrazili z mého pokoje. Několik desítek minut dlouhé ticho a první věta, která mi nepřipadá úplně pitomá.
Buď zticha! Nezajímá mě tvůj názor! Tohle řekl zle, ledabyle, skoro nepřítomně. Je mi divně. Moderním klíčem odemyká tyhle gotická dveře a mě to přijde zvláštně legrační. Než uvidím, že za dveřmi jsou schody dolů a z toho nemám radost. Sklep. Sklepení. Něco co je dole. Tohle není moje legrace ve světlém hotelovém pokojíku. Věci jdou směrem, se kterým přestávám být komfortní.
Asi bychom se mohli nejdřív domluvit co a jak, říkám. Snažím se, aby to vyznělo sebevědomě a jako by v pohodě. Ten náhle vážný a teď neusměvavý muž z pláže skoro až hrubě uchopí jednou rukou řetízek pout vedoucí k obojku a začíná mě táhnout dolů ze schodů. Schody jsou kamenné, zatočené a nepříjemně příkré a já v rychle nastupujícím instinktivním strachu z pádu dolů slepě následují jeho ruku. Rychle se zkusím ještě vzepřít a najít ztracenou rovnováhu, ale zrazují mě moje lesklé růžové lodičky. Než abych začala neřízeně padat dolů podvoluji se tomu nepříjemnému tahu a rychle klopýtám dolů ze schodů.
Hele, pojďme se nejdřív domluvit, tohle asi není úplně…můj hlas už je naštvaný, opouštím ženskou polohu. Jsem naštavá a začínám být vážně naštvaná. Erotičnost je pryč.
Rozumíme si? Skoro to zakřičím a snažím se tělem působit proti tahu jeho rukou, to už jsme udělali celý kruh dolů a muž rychle druhou rukou odemyká další stejně pitomě pseudogotické dveře. Nejde mu to, protože táhnu nahoru, padá mu klíč, ale pevně mě drží. Na rovné ploše mám najednou více možností. Jednou nohou si zoufám lodičku na jedné noze a pak i druhou. Bez lodiček mám najednou dosud nepoznanou sílu v tahu, otáčím se plnou silou kolem své osy až mužovu ruku táhnu za sebou. Muž zuřivě zabouchá na dveře a ty se náhle otevírají. Rychle se ohlížím a vidím další postavu s černou kuklou na hlavě.
Mohutná postava, která se ve dveřích objevuje jako temný přízrak se rychle dere do prosotorově omezené chodby a využívá mého šoku. Muž a postava mě naráz chytají za ruce, pás a doslova mě vlečou do dveří. Do dveří. Teda vlastně za dveře. A za dveřmi je něco co se mi úplně nelíbí. Ale co mě asi nemá překvapovat. Nebo má? Mučírna. Je velká asi pět krát pět metrů, možná trochu více. Všímám si dalších tří dveří, které někam vedou. Podlaha je vykachličkováná, stejně jako bílé stěny. Svítí to tu bílím, ostrým světlem zářivek na stropě. Tohle rozhodně není gotické. Je to čisté. Uklizené. Kdyby nebylo těchto podivných okolností určitě hezké. teda, pro lidi jako jsem já. V těch pár sekundách moře emocí, strachu, spěchu si všímám jenom vyšetřovacího křesla, spousty různých rekvizit a klece. Klece do které mě teď ty dvě postavy rychle vlečou nebo spíše soukají, aby se jim to nakonec pomohlo za jejich i mého úpění. Klec se zavírá a zamyká a já rychle analyzuji situaci. Je vysoká asi metr, takže se v ní nepostavím, ale musím klečet. Metr krát metr krát metr, silné, ocelové tlusté a hladké tyče. Kotec. Klec stojí v rohu místnosti. Vlastně. Rychle se rozhlížím kolem. Hned vedle klece je totiž další klec, vlastně je to dvojklec, rozdělená mříží. A v té dvojkelci je další postava. Rychle se na ni zaměřuji. Je polonahá. Zrzavé dlouhé vlasy. Štíhlé sportovní tělo. Postava klidně sedí, dívá se na mě. Nalíčená. Je to trans holka nebo spíše žena. Stejně jako já. Má moc hezkou tvář a je rozhodně nalíčená mnohem lépe než já. Proč se zrovna teď musím cítit méněcenně? V puse má velký červený kuličkový roubík kolem kterého jí stékají sliny. Teprve teď si všímám, že má ruce spoutané stejnými pouty jako já nahoru nad hlavu ke mřížovanému stropu klece. Má na sobě černý podvazkový pás připnutý k černým sexy punčochám. Umělá silikonová prsa. Na zápěstí i kotnících má bytelná kožená pouta opatřená malými zámečky. Postava klečí bokem ke mně, ruce spoutané k horní části klece, kožená pouta na kotnících spoutaná asi deset centimetrů dlouhým řetězem. Make-up má rozmazaný a je vidět že plakala. Stíny kolem velkých, krásných zelených očí s perfektně vytvarovanými řasami jsou rozmazané a oči vypadají jako by stále chtěli plakat. Je to pohled plaché laně v mlze tohoto večera, která tuší lovce někde v té bílé zářící tmě kolem nás. Má nasazený masivní kovový pás cudnosti. Kovová obruč obepíná celou její pánev dokola a vzadu je zajištěná malým zámečkem. Z obruče vede poměrně malá kovová trubička, zahnutá jako vodovodní kohoutek, ve které má zjevně umístěný svůj úd. Vše vypadá velmi pevně utažené a narozdíl od mého pásu cudnosti, který si dobrovolně nasazuji a který je docela pohodlí a připouští i určitou míru volnosti, tohle středověce vyhlížející zařízení nedovolí projevit ani milimetru rozkoše.
Začínám se opravdu třást. Ten pohled na uplakanou holku ve mě vyvolává nepříjemnou úzkost. Jako by mi docházel celý rozměr téhle situace. Chci to ovládnout, ale nejde to. Důležité je pro mě zachovat si důstojnost. Nebudu vyvádět!
Prohlížím si místnost. Na proti našim klecím dvě vyšetřovací křesla u každého stojan s velkým klystýrovým vakem. Černým a tlustou černou hadicí. Tady se na vybavení nešetřilo, myslím že tohle jsem viděla v nějakém porno filmu. Na levo od křesílek visí na stěnách nástroje k výprasku. Krásná sbírka. Bičíky, plácačky, pásky, tawse, důtky… Ještě více nalevo velký BDSM kříž. Černý, zřejmě s lakovaného dřeva. V pravo od vyšetřovacích křesel trestná koza. Kožená. Krásná, až skoro exklusivní, opět v černé kůži. Od stropu visí na několik místech řetězi. Na sousední stěně jsou velké nemocniční kovové skříně s prosklenými dveřmi. Je tam spousta věcí. Anální kolíky, klystýrovací balónky, spousta neidentifikovatelných věcí, které na policích leží, takže jsou mimo můj zorný úhel. Z několika polic visí elektrické kabely. Uprostřed místnosti jsou postavené dva stativy s kamerou a jeden s fotoaparátem, jeden stativ se studiovým reflektorem.
Mohutná postava muže s kuklou poprvé promluví. Hlas má hrubý a zastřený jako silný kuřák. Mluví česky. Jako by to byla polehčující okolnost, opravuji rychle sama sebe.
Tak to je ta tvoje prdelatá mamina cos mi o ní vyprávěl? V jeho tónu cítím nějakou podivnou rutinu, nezájem, možná i pohrdání. Říká to s úsměškem, který ale působí nepřirozeně. Hrne se k mojí kleci a nezájem, který ve své řeči předstírá je v rozporu s tím horlivým pohybem predátora směrem k oběti.
Mamino, mamino. Hláholí jako by pobaveně ten zakuklenec a skoro nemotorně se šourá k mojí kleci.
Muž z pláže si obléká stejně jako ten druhý muž černou kuklu. Muži z pláže pípne telefon v kapse kalhot, chvilku něco klepe na telefonu a pak jde zvedou sluchátko domovního telefonu, který je hned vedle vchodových dveří. Zásadnímu bodu, který teď zkoumám. Jsou zamčené? Jak daleko to bylo nahoru? Moje klec je zamčena velkým visacím zámkem. Kdo má klíče?
Pánové. Zkouším to jako by asertivně. Potřebovala bych si odskočit. Blbá záminka, ale potřebuju navázat kontakt. Vysondovat o co jde. Získat čas. A ideálně prostor. Jiný, než je tahle klec.
Vchodové dveře se otevírají. Třetí zakuklená postava. Průměrná výška, průměrná tloušťa, rifle, černé triko s nějakým blbým nápisem.
Ale, ale, vy už jste začali beze mě? Tak co tady máme za materiálek? Pražský přízvuk. Sebevědomí. Nesympatický. Arogantní. Třetí postava míří ke kleci vedle mě.
Tak jaká byla cesta? Ptá se příchozího muž z pláže. Zdlouhavá a únavná, doufám že to bude stát za to! Myslel jsem, že seženeš nějaké mlaďošky, pokračuje arogantní muž otráveně a míří k zrzce.
Copak, copak, slečínko, vidím slzičky? Ale to snad ne! U nás se přece každý baví. Odporně se směje vlastnímu vtipu a mohutný zakuklenec se rád přidává. Zrzavá holka sebou začne cloumat a řetízky nepříjemně zvoní o ocelové tyče klece.
Třetí muž poté obrací pozornost k mojí kleci. Nadržená mamina na dovolené u moře! Zmalová jak paňáca! Podívej se tady na kolegyňku. Ukazuje při to rukou na zrku vedle. Tohle je hezký!
MILFky bývají zase zkušené a…oponuje mu muž z pláže. Jo, tys byl vždycky na ty maminy! A opět se hurontsky a nepříjemně směje on i hřmotný muž.
V kuklách jsou strašidelné. Bílé vykachlíkován místnost se všemi těmi rekvizitami a tyhle tři zakuklené postavy. Nedokážu číst jejich mimiku, vidět jejich tváře, odhadovat co si myslí a co udělají. Poprvé mě zachvacuje panika, ale stále jí nechci pustit ven. Musím působit odhodlaně, sebevědomě a silně.
Mno nic chlapy, tak kterou dáme jako první? Otáčí se k ostatním ten arogantní. Tu maminu jsme ještě nepřipravili, odpovídá mu muž z pláže. Chlapci, chlapci, copak tady děláte celou tu dobu. jak na vás někdo nedohlíží, chechtá se arogantní chlap a ten hřmotný mu zase sekunduje. Muž s pláže, jakoby se držel v povzdálí. Tichém, distingovaném a příkře věcném. I když je to právě on, který mě do téhle šlamastiky dostal, je to právě on v kterého začínám mít důvěru ve světě těch hrubiánů. Nebo je to jen přízrak Stockholmského syndromu, který se u všech rukojmích dostaví? Přimknutí se k únosci ve snaze vyváznout?
Tak maminko, jdeme na to! Hřmotný prsty v triviálním gestu žadoní o klíče od klece od muže z pláže. Ten mu je skoro neochotně podává. Srdce nabírá opět otáčky. Jde do tuhého. Něco se bude dít. Dívám se k tomu nouzovému východu do světa nahoru. K ulicí m prosáklým vůni moře a borovic. K bavícím se lidem. Ne k těmto bavícím se lidem, kteří mě teď, každý za jednu paži vytahují z klece. Hřmotný vlevo, muž z pláže v pravo. Cítím jeho parfém. I ten mě sem dostal. Nesnáším ho. Prozatím jsem klidná. Vláčná. Je to část plánu. Chci, aby polevili svoji pozornost. Muži mě vedou od klece zjevně k vyšetřovacímu křeslu. Je z černé kůže nebo koženky. Lesklé nerezové tyče hrdě držící dvě podpěrky stehen. Široké poutací kožené řemeny. Sedák je uprostřed vyříznut a pod výřezem je umístěn držák s velkou mísou. Vzepřu všechny síli. Zdá se, jako by na mě adrenalin měl přesně opačné působení. Cítím se oslabená. Vyčerpaná. Udělám rychlou vývrtku na místě a zapřu všechnu svojí sílu směrem ke vchodu. Oběma mužům se vytrhávám a během dvou sekund se skláním ke klice. Protože mám ruce stále spoutané a připnuté řetízkem k obojku musím sklonit celý trup, aby na kliku dosáhla. Dveře jsou zamčené. Muži mě okamžitě plnou silou táhnou zpátky. Arogantní se přidává, chytá mě kolem pasu a všichni tři mě táhnou zpět k vyšetřovacímu křeslu. Křičím. Poprvé a hodně nahlas. Volám pomoc a pak spousty nadávek. Snažím se je pokousat, podrápat. Natlačí mě na sedák křesla, arogantní mě plnou váhou svého těla drží trup na opěradle zatímco dva zbylý mě roztahují nohy do podpěrek a rychle stahují řemeny nad kotníky. Poté rychle přistupují k mým lomcujícím se rukám. Muž z pláže odemyká pouta a každý si bere na starost jednu moji ruku. Tlustými řemeny je spoutávají nad opěrku hlavy. Arogantní mezitím fixuje i moje lýtka a stehna k opěrkám. Muž z pláže mi přes čelo přetahuje další široký kožený pás a fixuje tak polohu mojí hlavy k opěrce. Své geniální dílo završují posledním pásem kolem trupu pod silikonovými prsty, který dokoná absolutní nehybnost.
Stále křičím. Odkudsi zezadu mi některý z nich cpe do pusy velký kuličkový roubík. Netušila jsem to. Možná mi to mělo dojít, ale využil chvíle, kdy jsem měla ústa dokonale otevřená v dalším pokusu výhružek. S roubíkem v puse už se vzmůžu jen na tlumené neartikulované úpění.
Pěkná mrcha otírá si pot hřmotný, zatímco arogantní si tře krvavý škrábanec na své ruce. Tak přece jen jeden zářez! S fixovanou hlavou jsou moje možnosti výhledu omezené. Teprve teď si všímám obrovského zrcadla na sebou, nastavené v úhlu, abych se dokonale viděla ve své zoufalé poloze.
Kdo je bez roubíku poslední ten se směje naposled, snaží se o parafrázovaný vtip ten idiot arogantní a tradičně mu hřmotný radostně přitaká. Muž z pláže ke mě přistupuje s lékařskými nůžkami s oblým okrajem. Tuším co se teď bude dít. Nastřihává moje krásné černé sexy šaty od spodu až nahoru, přes klín, bříško, prsa a pak je silou vytahuje zpoza mého těla a kožených řemenů.
Cítím chladnější vzduch na poloobnaženém těle. Cítím o stotisíc procent zranitelnější. Šaty, které mi dodávali velkou dávku důstojnosti teď odnáší a vyhazuje do velkého černého pytle. Podprsenka. Jeden střih, druhý vlevo, třetí v pravo a je pryč. Arogantní hmatá na moje silikonová prsa a komentuje je ve smyslu laciné náhražky a že bych si měla příště připlatit za něco kvalitnějšího.
Pak mě hrubě chytá z kůži na bříšku. Copak je tohle? Špeky, tuky, macatá mamina. O cvičení nic neslyšela, že?
Uděláme si fotky? Ptá se muž z pláže a bere do ruky zrcadlovku. Cvakaní. Oslňující a nepříjemný blesk, který zesilují bílé stěny a to veliké zrcadlo.
Arogantní mezitím přebírá nůžky a přechází do poslední fáze. Nastřihává moje růžové krajkové kalhotky. Vlevo. V pravo. A stahuje je. Jeden rychlý pohyb. Vidím celé svoje nahaté tělo. Jen černé sexy punčochy a podvazkový pás. Nohy široce roztažené. A s nimi i půlečky zadečku.
Rychle dýchám. Kdo ještě v téhle místnosti má teď zrychlený dech? Zrzka. Klečí v kleci a upřeně na mě hledí. I ti muži? Nebo je to pro ně jen otravná rutina? Pociťuji vzrušení? Všichni tři se postaví před můj obnažený klín. Muž z pláže dělá další fotky. Celé tělo. Detail tváře. Roztažený klín. Cvak.
Arogantní bere do ruky akrylátový pás cudnosti, který mám nasazený a chvilku si s ním pohrává. Můj úd v něm je malý, strachy na erekci není pomyšlení. Sahá mi na šourek, až to zabolí. Vím, že mi tím dává najevo kdo má navrch. Pak hrubě oběma rukama roztahuje ještě více půlky mojí prdelky. Muž z pláže přibližuje objektiv mojí roztažené dírce a místností opět projíždí série záblesků světla.
Pěkně macatá prdel. Odkašle si arogantní. Anál nebělený, o tom asi mamina nikdy neslyšela. Kolik, že ti je let? Ptá se stejně jako zubař, když má prsty ve vašich ústech. Ani můj roubík mi nedovolí odpovědět a tak si pokračuje dál svůj monolog.
Ta není roztažená ani na dva prsty, funí hřmotný. To si děláš kozy, že je ta mamina ještě panna? Tak to by byl úlovek! Z aroganta se na chvilku stává nadšený a nadržený mladý kluk. Ano. Má pravdu. Jsem anální panna. A jako vyplašená panna utíkám pohledem ze strany na stranu. Těkám z muže na muže, zrcadlo a zrzku, která stále klečí, stále jí sliny bezmocně kapou kolem roubíku, stejně jako už i mě.
Klystýr si někdy měla? Ptá se arogant. Klystýr slyšíš? Zuřivě, vzpurně zafuním do roubíku. Kdybych ho neměla, byla by to sprška výhružek a nadávek. My ti tu tvoji macatou maminovskou prdel pořádně vymyjem! Připravíš to? Jasná zpráva šéfe, odpovídá žertovným tónem ten hřmotný.
Nikdy se neoslovují jmény. Fajn. Čeká mě klystýr. To znám. Na to jsem připravená. Hřmotný mjž mezitím otevírá jedny z tajemných dveří a já tak částečně vidím, že skrývají další o něco menší vykachlíkovanou místnost. Vidím jen nějaký nerez stůl, ale moje fixovaná hlava mi nedovoluje otočit se víc.
Dostaneš teď od kolegy klystýr, otáčí se ke mně muž z pláže. Poprvé opět tím vlídným a přívětivým tónem. Jako bych opět viděla tu usměvavou tvář, i když jí nyní překrývá černá a neproniknutelná maska. Sundám ti teď roubík a ty mi řekneš jak si říkáš jako holka jo? Přikývni, že rozumíš. Tohle je šance navázat kontakt! Ochotně přikyvuji. Muž z pláže mi sundává roubík. Polykám. Můžu se prosím napít? Samozřejmě, odpovídá opoět vlídně muž z pláže a podává mi petku s vodou. Trochu se zakuckám a pak dychtivě piju. Ze stresu a cesty sem mi strašlivě vyschlo. Říkám si Karolína. Karolína, opakuje muž z pláže zamyšleně a bleskově mi zase nasazuje roubík. Dřív, než se pokusím cokoli dalšího řici je moje šance ztracena. Karolína, Karolína, brumlá si muž.
Tak co mamčo, ready? Arogant přichází s velkým černým klystýrovým vakem. Kolik je tohle vody? Rychle odhaduji objem. Dva litry pro start! Hlaholí na mě arogant, jako by viděl otázku v mojich očích. Teplá a mýdlová s láskou pro maminku!
Navléká si latexové rukavice a pak skoro obřadně šmátrá v jednom ze šuplíků a vytahuje velkou černou nafukovací cévku. Na prsty nabírá pořádnou vrstvu vazelíny a poprvé cítím dotek cizí ruky na svém análku. Instinktivně ho stahuji. Arogant mi jemně zajíždí prstem dovnitř. Tlačí násadu do mojí stažené prdelky. Pevně svírám půlky zadečku i samotnou dírku. Pojď mi kurva pomoct! Zahuhňá na mohutného. I ten se staví k mému roztaženému rozkroku. Svými prackami mi rozevírá půlky chvějícího se zadečku co nejvíce od sebe, zatímco arogant stále tlačí násadu dovnitř. Je velká. Nepříjemně velká. Průměr rychle odhaduji na tři centimetry. Navíc má na konci centimetrový otvor, sice s oblými okraji, ale stejně. Kašli na to! Mávne rukou ten hřmotný, pouští mi zadek a arogant se k němu nechápavě otáčí. Když nechce tak nechce. Tak jí odvažte! Hrne s k jedné z mojich nohou a hned odepíná popruh. Oká, zabruší arogant a ujme se uvolňování druhé nohy. Cítím začátek velké úlevy. Jako po šoku. Otřesená, vylekaná. Odpoutávají mi ruce a hřmotný mi pomáhá vstát z křesla. Mám zpocenou dlaň.
Hřmotný mi najednou opět pevně uchopí oběma rukama mojí levou ruku a ve stejnou chvíli mě pevně drží i arogant za druhou. Radost střídá strašlivé leknutí, boj a strach. Oba mě táhnou místností a nepochybně míří ke koze. Muž z pláže rychle přichází pomoci a můj boj je naprosto marný. Obkročmo mě přivazjí v kleku ke koze s pořádně roztaženou prdelí. Kotníky, lýtka, stehna, zápěstí, široký pás přes záda. Klečím rozkročmo na koze a cítím ja mám prdelku dokonale vyšpulenou.
Když nechceš, tak nechceš holka. Arogant to říká opravdu zle, výhružně a agresivně. Hned potom bere do ruky velký kožený pásek a já cítím zatracně silnou ránu na svojí nebohé prdelce. A další. Dostávám určitě největší výprask ve svém životě. Jedna rána střídá druhou. Bere koženou plácačku. Dřevěnou. Vařechu. Důtky. Kožený tawse pásek. Další plácačku. Kůže. Plexisklo. Dřevo. Plast. Výprask nekončí. Nechci ale začnu plakat. Nejde to zastavit, ale nikdo tomu nevěnuje pozornost.
Pokračování příště…
Uvedený text představuje výhradně sexuální fantasii. Nikdy jej reálně nechci zažít – v BDSM vždy platí dobrovolně, rozumně, bezpečně. Vždy je nutné domluvit se na STOPCE po které je vždy a bez vyjímek akce ukončena. V opačném případě se jedná o násilnické a protizákonné jednání se kterým se v realitě rozhodně neztotožňuji!
Comentarios